Nenávidím tě
Nechápu to. Vždy ho poslechneš? I kdyby ti dal rozkaz zničit vše pro co žiješ? Možná ano. Ale kdybys neměl pro co žít tvá existence by také neměla smysl. Byl by si nepotřebný stejně jako jsem byl já než jsem tě potkal.
Potkal? Ne Seimei ti to přikázal. Přikázal ti abys mě chránil, poslouchal a miloval, ale teď když se vrátil jsi zase jeho. Jsi zase jen hračka. Nástroj. Nic víc. Soubi, kterého jsem znal … Žije vůbec ještě? Nebo zemřel v den kdy se jeho pravý Sacrifice vrátil a to co jsem včera viděl byla jen bezduchá loutka? Jen stín mého milovaného Soubiho?
Proč? Proč? Proč? Proč ses musel vracet Seimei? Tolik jsem chtěl abys tu byl se mnou. Abychom byli to co dřív. Ale teď si přeji, abys byl v hrobě! Chci abys umřel!
,,NENÁVIDÍM TĚ SEIMEI!!!“ vykřiknu zoufale. Nenávidím tě za to, že jsi přinutil Soubiho udělat něco tak hrozného. Za to žes ho celou dobu zneužíval. Za to žes mu nikdy nedal svobodu. Za to, že jsi z něj udělal jen ubohou loutku. Za to žes ho donutil, aby zapomněl na veškeré city a svou lásku, či pouhou náklonnost ke mně odsunul do nejvzdálenější části svého srdce.
Ale pokud tam ten cit přece jen někde je chci ho probudit. Chci toho muže učinit znova šťastným. Chci ho učinit znovu člověkem!
,,Tak jsi se konečně probral?“ zeptal se ho muž stojící vedle postele. Znal ten hlas.
,,Nenamáhej se bratříčku.“ řekl pobaveně Seimei. Posadil se na postel vedle Ritsuki. Přejel prsty přes jeho líci. Vypadalo to, že si užívá jak dotek, tak vyděšený výraz svého mladšího bratra. Z kapsy vytáhl černou pásku a zavázal mu pusu.
Ritsuka z toho neměl dobrý pocit. Určitě to bude noční můra. Stejná jako stovky dalších, které zažil.
,,Jsi rozkošný Ritsuka-chan.“ usmál se Seimei.
,,Soubi…“ oslovil opodál stojícího muže. Teprve teď si Ritsuka uvědomil, že je tam i jeho milovaný. Podíval se na něj s nadějí v očích, ale ten svůj pohled raději provinile odvrátil. Proč?
Soubi si neochotně klekl na postel. Vklínil se mezi Ritsukovi nohy. Teď už věděl, že to není sen. Přepadl ho nepopsatelný děs. Začal sebou házet a kroutit se jak klubko hadů, tak že si rozedřel zápěstí o pouta, přesto mu ti nebylo nic platné.
Soubi se na něho podíval s bolestí v očích, ale pokračoval. Musel pokračovat. Byl to rozkaz. Svlékl mu mikinu a kalhoty, což se zdálo jako nadlidský úkol vezmeme-li v úvahu jak urputně se Ritsuka zmítal.
Líbal ho na krku. Rukama bloudil po jeho těle. Líbal po jeho dětském hrudníku. Sjel až ke klínu.
Chtěl aby se to Ritsokovi líbil, což za těchto podmínek bylo nemožné. Byl ještě dítě. Malé vyděšené dítě, které potřebovalo lásku. A láska rozhodně není to samé co znásilnění.
,,Neprodlužuj to!“ rozkázal Seimei, když se Soubo mazlil s mladíkovým klínem už dost dlouho.
Proč? Je tak maličký, tak bezbranný. Nemohl ho dostatečně připravit a tady nebyl po ruce ani žádný lubrikant. A i kdyby byl Ritska by nejspíš stejně cítil bolest.
Pokusil se alespoň trochu zvlhčit jeho vstup slinami. Muselo to přijít. Pomalu do něho pronikal dívajíc se na jeho tvář staženou bolestí.
***
I když to byl Soubi, který ho znásilnil a Seimei se ho ani nedotkl, byl to jeho bratr kdo přinutil Soubiho udělat to.
A teď po roce se konečně odhodlal vrátit se zpět do minulosti před více jak rokem a začít znovu. Společně se Soubim.
***
Agatsuma Soubi vešel do svého bytu. Do toho temného nehostinného místa, který mu tolik připomínal tu místnost ve které…
Nechtěl na to myslet. Tehdy tu noc ztratil jedinou osobu, kterou kdy miloval. Teď už nemá nikoho. Seimei si zvolil nového Fightera a on tu zůstal sám na pospas svým myšlenkám.
Svědomí nejpřísnější soudce jest.
Měl se tehdy vzepřít. Neuposlechnout rozkaz. Měl udělat všechno proto, aby se to nestalo. Měl ho chránit. Svého Ritsuku.
Ale co měl teď? Nic. Jen ten rozkaz. Poslední Seimeův rozkaz byl – žij dokud nebude určeno jinak.
Proč? Proč měl poslechnout ten rozkaz? Seimei už není jeho Sacrifice. Už to mohl dávno skončit. Už dávno si mohl vzít život.
Ale proč to neudělal? Pro to, že na něj ještě někdo čekal. Kdo ho potřeboval. Byl to chlapec, kterého z celého srdce miloval. Chlapec, který stojí teď předním a usmívá se. A ten usměv říká vše. Říká odpouštím ti.
Komentáře
Přehled komentářů
nepopsatelný přenádherný
Chuuuuu
(Fussi-chan, 28. 5. 2008 19:43)
proč sou Loveless pokaždé tolik depresivní? Ale tohle je... probouzí to naději. Naději, že všechno utrpení jednou zkončí.
Musím to řict znova: Obdivuju tě, holka
.....................
(jun, 28. 12. 2008 1:01)