Sestro má miluj mě víc
Sedím tu v naprosté tmě u její postele a hladím ji po vlasech. Vychutnávám si ten pocit dotýkat se mého malého andílka. Většinou na fyzický kontakt se mnou odpovídá výhružkami a vulgárními slovy. Jen při pouhém náznaku náklonnosti mě odhání.
Jmenuji se Ruchi. Jen Ruchi. Nic víc. Když ze mě udělali pokusného králíka neobtěžovali se mi dát příjmení. Proč taky? Podle jejich pánů jsem niky neměla spatřit světlo světa a poznat se s normálními lidmi, kteří by se divili, kdyby se dozvěděli, že ani neznám své celé jméno. Dívka u které teď trávím další slastně probděnou noc je má sestra Sadako. Není vlastně ani má sestra jen jí tak říkám, ale není to ani má dcera, i když jsem jí stvořila.
Stalo se to před čtrnácti lety. Drželi mě v laboratoři zavřenou celý můj dosavadní život a prováděli často velmi bolestivé pokusy. Bylo mi tehdy osm a měla jsem vztek na celý svět. Pokud jsem neseděla v křesle od kterého vedli hadičky až do mého těla a nenapouštěli mě různými chemikáliemi, aby zjistila jak na ně můj metabolismus reaguje, byla jsem spoutaná těžkými řetězy uprostřed místnosti z kovových zdí.
Jednoho dne se žena, která mi měla nosit jídlo příliš přiblížila a já ji svými vectory, pronikla do jejího křehkého, lidského těla. Chtěla jsem jí zabít, ale proč? Proč tak rychle? Proč bych se měla připravit o to pobavení, až mi sem zítra zase půjde dát jídlo a já v jejích očích uvidím strach ba přímo hrůzu z toho co se s ní děje. Ach ano to bylo ono. Dala jsem do jejího lůna svou DNA. Svého potomka. Svou rozkošnou Sadako.
Jak jasně si vzpomínám, když jsem své vectory nořila do té ženy a pak jak jí předala část sebe sama. Její zděšený křik. Zoufalé výstřely hlídače, který ji měl doprovázet. Nevím co se potom tehdy přesně stalo, ale pamatuji si jen menší bolest v rameni a pak už jen obrysy, stíny a tmu.
O devět měsíců později se v laboratoři objevil nový diclonius. Cítila jsem to. Cítila jsem, že je to ona. Má dcera. Můj potomek. Můj odkaz. A tehdy se něco stalo. Zesílila jsem. Nevím jak, ale moje vectory byly najednou delší a bylo jich hned několikrát víc. Mladý, nezkušený diclonius nemůže jen tak používat svoje vectory. Ne. Musí ho něco nabudit. Musí cítit v ohrožení nebo prožívat silné emoce, aby se u něj aktivovaly Možná to se mnou bylo podobné jen, že se mi vyvinulya já je mohla používat kdykoli bez ohledu na situaci.
A tehdy jsem se rozhodla. Utečeme odsud. Společně. Někam hodně daleko. Daleko od všech lidí. Od temnoty, bolesti. Jen mi dvě. Pryč tam někam na svobod, tak jak jsem o tom často snila.
Křik, výstřely, slzy, krev…
Bylo to tak primitivně jednoduché je zabít. Tihle lidé. Jsou tak slabý. Trapně bezbranní. Všechny jejich kulky jsem lehce odrazila. A když byli na dosah zabila jsem je. Jednomu utrhla hlavu, druhému ruku a třetího rozpůlila v půli.
Prošla jsem několik pater, až tam kde byl na velkých kovových dveřích napsaný nápis: SADAKO. Vyrvala jsem ty dveře a vstoupila dovnitř v očekávání co uvidím.
V místnosti byl inkubátor a v něm malá plačící holčička. Vlastně se to nedala považovat za pláč jen takové tiché kňučení. Přišla jsem až k ní, zadívala se do rudých očíček ze, kterých padali slzičky. Natáhla jsem k ní ruku a setřela je. Pohladila jí po hlavičce, usmála se na ní a vzala ji do rukou. Ihned přestala plakat a taky se na mě usmála. Srdce mi poskočilo. Měla jsem ji. Svou malou Sadako. Svou rodinu…
I teď po čtrnácti letech mi srdce zpívá jen když se na ní podívám. Ale nejen proto, že ji mám ráda a ona mě taky, i když si to nechce přiznat. Já ji miluju a děkuji Bohu, že s ní mohu být. Miluju ji celým svým tělem i duší. Myslela jsem si, že lásky diclonius není schopný, ale opak je pravdou.
Miluju ji a navždy ji budu chránit.
***
,,Ruchi!“ ozve se za mnou hlas mého koťátka. Usměju se nad tím co by asi udělala kdybych ji takhle oslovila.
,,Ano?“
,,Tak jdeš nebo ne?“ zeptá se mě trochu naštvaně. Máme skluz deset minut. Dnes společně odjíždíme na prázdniny. Škola už skončila a jak je vidět Sadako je za to nevýslovně ráda. Zamluvila jsem chatu na samotě a nádherným výhledem na krajinu. Když jsem jí poprvé navrhla, že bychom tak mohli odjet jen si povýšeně odfrkla, ale pravděpodobně se tam doopravdy těší, když mě takhle honí.
,,Hai, hai. Už běžím.“
Cesta nám ubíhá rychle i když jedem hodně daleko. Sadako sedí se mnou vepředu. Pohodlně usazená nohu přes nohu, sluchátka v uších a hudbu na plný pecky, tak že to slyším i já. Horký letní den, za okny ubíhají rozlehlé louky, tu a tam nějaké to malé stavení. Ve skutečnosti je tady v autě takové vedro že ani klimatizace to nestíhá, za což jsem v podstatě ráda, jelikož si moje holčička musela sundat džínovou vestu a teď má jen bílé skoro průsvitné tílko pod, kterým přímo svítí do dálky krajková podprsenka.
,,Mohla bys na mě konečně přestat civět a raději se věnovat řízení? Byla bych docela nerada kdybychom se vybouraly.“
Ani neotevřela oči, ale stejně věděla, že si jí prohlížím. Má doopravdy skvělý šestý smysl. Je dokonalá. Ví vůbec, že mě přivádí k šílenství, zlatíčko moje? Raději se vrátím k řízení. Už jsme skoro tam a sem zvědavá, jak se tam Sadako bude líbit.
Vystupuji z auta, obejdu ho a otevřu dveře sestřičce. Nejspíš za tu chvíli co jsme jely usnula, což mě docela udivuje neboť jí stále řvou sluchátka. Pohladím ji po tváři. Cukne sebou, podívá se na mě, bez jediného slova si sundá sluchátka a vystoupí z auta. Dívám se na ní abych viděla jak se bude tvářit až uvidí kde jsme. Chata se tomu říkat nejspíš nedá. Rodinný domek je lepší. Tradiční japonský styl, japonská zahrady a přenádherný výhled na krajinu. Na tuhle chvíli jsem se tak těšila, až uvidím jak jí svítí oči při pohledu na tu krásu.
Po chvilce jí došlo jak se tváří a nasadila výraz typu CHCI DO ŠKOLY. Odfrkla si ,
,Ujde to tu, ale doufám, že je tu elektřina a teplá voda. Pche. To chceš abych v týhle díře žila na příští čtyři tejdny?“
Co já od ní vlastně čekala? Ale jsem ráda, že se jí tu líbí, pokud se to tak dá říct. ,,Je tu všechno na co si zvyklá z domova a pokud se ti tu nebude líbit můžeme zase odjet. Já tě tu přece nedrží.“
Protočila oči a šla se podívat dovnitř. Já zatím vyndám věci z auta. Těším se jak si to tu užijeme. A snad se náš vztah zlepší, řekněme v ohledu fyzického kontaktu a všeobecně příjemnějšího chování až k něžnostem většiny sourozeneckých párů.
sourozenciXP
(Angee, 29. 6. 2008 17:38)