Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vítězství s příchutí vlastní krve II.

3. 9. 2008
                    ,,Harry!Rychle! Nebo ti to ujede!“ křikl zrzek nebezpečně vykloněný z okýnka za což mu jeho vlastní matka před zraky veřejnosti nepřiměřeně vyhubovala. Však opatrnosti není nikdo dost a tato doba ji naučila být zvlášť opatrná. Její syn ovšem tyto obavy nesdílel. Jen se lehce zarděl nad pár pohrdavými úsměvy ze strany zmijozelských studentů.
 
                    ,,Hned jsem tam!“ odpověděl šťastně Harry. Vlepil mamce poslední pusu a vřítil se do vlaku mířícího do Bradavic. Nezapomněl zamávat rodičům držícím se v obětí. Tak jako každý rok i dnes šly vyprovodit svého milovaného syna a zároveň si připomenout ty kouzelné chvíle, kdy se spolu na tomto nástupišti poprvé setkaly.
 
                    ,,Člověče už sem si myslel, že to fakt nestihneš.“ zamumlal Ron, když si razil cestu k volnému kupé ve kterém na ně čekala Hermiona. Sotva si všimla, že někdo přišel a o knihy Tisíc základních přísad do lektvarů se odtrhla až když jí kdosi poklepal na rameno. ,,Ještě nejsme ani v Bradavicích a ty už si necháváš kolonizovat mozkové buňky tímhle svinstvem.“ bručel Ron nespokojeně.
                     ,,Abys věděl je to ohromně zajímavé! Například výtažek z-“
                     ,,Tak jo! Tak jo!“ mával zběsile rukama na znamení, že už zmlkne jen ať jim proboha nepředčítá celou bichli.
 
                     Zrzek si ulehčeně oddychl, když se dívka opět začetla do knihy. Přisedl si ke svému kamarádovi a začal se ho vyptávat na prázdniny, což bylo vcelku zbytečné, kdy dvě třetiny z nich prožili společně a o zbytku si povídali při oslavě Harryho narozenin. Když si zopakovali vše co už stejně dávno věděli, změnili téma na ,přežitích nudného dalšího ročníku‘. Pravda, sice Bradavice milovali, ale jejich status studentů jim výslovně přikazoval, že si musí stěžovat.
 
                      Při jejich cestě vlakem se nedělo nic zvláštního. Jako každý rok i tento podnikli tři V –vyrabovat, vybudit, vyzbrojit- za velké nelibosti ze strany Hermiony, která se ovšem jako správná kamarádka dívala jinam.. Neboli vyrabovat vozíček se sladkostmi s kterým jezdila postarší paní od kupé ke kupé, vypudit pár otravných prvňáků a vyzbrojit se žertovnými předměty, které přitáhl Ron od svých bratrů Freda a George, aby jejich zdejší pobyt byl alespoň trochu snesitelnější.
 
                     Harry si v duchu poznamenal, že musí Ronovi říct o pár vtípcích co se naučil od svého táty, ale to až později. Nebyl dobrý nápad se o něčem takovém zmiňovat před Hermionou stejně tak i před jeho vlastní maminkou. Kdyby se dozvěděla co všechno podniká její manžel se synem praštilo by to s ní. Potterových vtípků si užila vrchovatě za dob kdy oba studovali v Bradavicích. Byl téměř zázrak, že se přes to snesli a dokonce spolu začali chodit. Teď ovšem učil James i svého syna, jak přitáhnout maximum pozornosti, ale minimum sympatií.
 
                                                                 
***

 

 
                      Po pár hodinách konečně mohli spatřit vzdálená mihotající se světýlka ve vysokých oknech Bradavického hradu. V rychlosti se převlékli do hábitů, těšíc se na zahajovací slavnost. Při vystupování se pozdravili s Hybridem, který kolem sebe svolával prvňáky. Ten jim šťastně zamával. Potom Harry, Ron, Hermiona, Neville a Draco si nastoupili do kočárů a jeli vstříc jejich druhému domovu, Bradavicím.
 
                     Po tom co si opět zopakovali co všechno se dělo o prázdninách pro Nevilla a Neville jim zase vyložil co se přihodilo jemu, napadla Hermionu jedna věc. ,,Kluci? Co myslíte, že táhne ty kočáry? Ne, že by to nemohla být magie, ale nikdy jsem o kouzlu, které řídí vozy neslyšela. A navíc, to, jak se ty kočáry pohybují nebo jak čekají na žáky se podobá nějakým magickým tvorům. Třeba domácím skřítkům nebo tak.“
                  ,,Testrálové.“ prohodil Draco jako by to byla ta nejběžnější věc pod sluncem. Když na něj ovšem všichni pohlédli s otázkou v očích musel trošku změnit názor. ,,Testrál je v podstatě něco jako kůň, jen na kostech nemá svalstvo, ale rovnou kůži, která je zbarvena dočerna. Na zádech mí velká netopýří křídla. Nejsou to moc hezká zvířata, ale nebezpečná nejsou.“
 
                  ,,A jak to, že je vidíš a my ne?“ vybafl na blonďáka Ron. Ten jen zakroutil zamítavě hlavou.
                  ,,Já je nevidím. Vidět je může jen ten kdo viděl někoho umřít. Není tajemstvím, že Malfoyovi mají zálibu v černé magii a vše co se jí týče,“ pokrčil rameny ,,Něco jsem se od otce musel naučit.“ Obdaroval všechny úsměvem, když se na něj šokovaně dívali.
                  ,,Takže temná stvoření žijou v Bradavicích a ještě se jen tak motaj kolem studentů?“ optal se pobouřeně Ron.
                  ,,Vždyť nikomu nic nedělají. Vlastně jsou to docela milá stvoření.“ odpověděl klidně Draco. Hermiona ještě chtěla něco dodat, ale to už se kočár zastavil. Všichni v rychlosti vystoupili, aby si našli ta nejlepší místa. Draco se od skupinky oddělil u brány do Velké síně a šel se posadit k zmijozelskému stolu zatímco ostatní šli k nehelvítskému.
 
                  ,,Lidi? Vážně nejsou ty testové nebezpeční?“ ozval se z ničeho nic Neville. Byl tak trochu pobledlý. Rozmluva podivných tvorech mu asi neudělala moc dobře.
                  ,,Testrálové,“ opravilo ho Hermiona ,,Draco říkal, že jsou neškodní.“ podotkla nezaujatě.
                  ,,Já vím, ale stejně. Je ze Zmijozelu a jeho táta je Lucius Malfoy. A kdo kdy viděl hodný temný stvoření?“ nervózně se podíval na Harryho. Až teď mu došlo, že zmíňku o Dracově původu si měl raději nechat pro sebe. Sice to nebylo nikým přímo řečeno, ale každý tušil, že mezi těma dvěma to jiskří.
                   ,,Zkus mu věřit. Když se těch tvorů nebojí on, tak proč bychom měly my?“
 
                    Síň ztichla, když předstoupil profesor Brumbál, aby je přivítal na začátku školního roku. Rozřazování přineslo pár podivných individuí do řad Zmijozelu, ale to se ostatně dalo čekat. Jako každý rok i dnes byla atmosféra dech beroucí. Setkání přátel, kteří se přes prázdniny neviděly. Duchové vyprávějící o jejich podivném posmrtném životě strašící tak prvňáčky.
 
                    Bradavice byly, jako vždy, domovem pro každého kdo do těchto tajemných míst zavítal.
 
                                                                            
***
 
                    ,,Můj pane.“ vydechl mladík klekajíc si před muže sedícího v honosném křesle. Jeho rudé oči zazářily, když se před něj chlapec klekl. Nemusel ani nic říkat, aby pochopil, že dnešní večer chce jeho Mistr strávit v klidu, ničím a nikým nerušen, jen se svým oblíbeným mazlíčkem. Nemělo smysl odporovat a Danny ani odporovat nechtěl. Lichotilo mu, že právě on může být v jeho přítomnosti ba co víc, že Voldemort přímo jeho společnost dalo by se říci i vyhledává.
 
                   Položil si hlavu na jeho klín, pohodlně se opřel a slastně zavřel oči. Téměř začal vrnět, když se Pán začal probírat jeho havraními vlasy. Zaplavilo ho teplo, které jistě nevycházelo z krbu před nimi. Pomalu přestal vnímat čas. Prostě se jen tak těšil z Pánovi přítomnosti. Ruka, která dosud spočívala v neposedných vlasech se přesunula na ramena a z nich až na záda. Spokojeně vydechl. Chtěl, aby to nikdy neskončilo. Aby ty krásné pocity trvaly navždy.
 
                   Danny byl už v polospánku, když někdo zaklepal na dveře. Temný Pán ho vyzval ať vejde a chlapec příchozímu v duchu sliboval krutou smrt v mukách. Líně otevřel jedno oko, aby zjistil kdo se je to opovážil vyrušit. Vyděl trochu rozmazaně, ale plavé vlasy připomínající svatozář byly jasným znamením kdo byl nezvaným návštěvníkem.
 
                  Bylo nad slunce jasné, že ta nádherná chvíle skončí, ale takhle až tak brzy? To bylo až moc kruté! Otevřel i druhé oko a šlehl nevraživým pohledem po Luciusovi. Ten na něj sotva pohlédl. Rychle se poklonil. ,,Můj Pane.“ pronesl s pokorou. Ten zatím dál vískal Dannyho vlasy. Sám Daniel byl, ale nevrlí z toho jak neomaleně je Mylfoy vyrušil a tak mu poslal vzduchem chladný vánek zvěstující pozdější trest. Aristokrat se rozechvěl, když mu větřík polechtal na kůži. Voldemort se musel usmát nad vyjádřením Dannyho nevole.
                   ,,Co se děje Luciusi? Proč nás rušíš?“ optal se klidně.
                   ,,Je tu Severus. Má pro Vás informace.“
                   ,,Přiveď ho sem.“ Lucius se uklonil a odešel z místnosti.
 
                    Daniel vzhlédl ,,Pane?“ Ten mu kývl na souhlas. Chlapec vstal a stoupl si do stínu v rohu místnosti. Instinktivně se zahalil do clony nenápadnosti. Toto kouzlo vlastně ani nemělo jméno. Bylo to Dannyho kouzlo, které samovolně vynalezl v podobné situaci. Stál tam tiše a čekal až přijde Severus Snape. Muž, který už celá léta fascinoval.
 
                    Do místnosti vstoupil působivý kouzelník, v dlouhém, černém, vlajícím plášti vypadal úchvatně. Danny by si to sice nikdy nepřiznal, ale Mistr lektvarů v něm vzbuzoval obrovskou touhu. Ale mladík by to spíše popsal jako dočasnou přitažlivost. Ano líbilo se mu na něm mnoho věcí. Ostrý kontrast mezi pokožkou bílou jako sníh a obsidiánovýma očima, havraními vlasy i jeho oblečením byl kouzelný. I jeho schopnosti byly obdivuhodné. Aristokratické rysy i způsoby. Severus Snape byl v mnoha ohledech přitažlivý.
 
                    Díval se jak starší muž poklekl před Temným pánem. Musel obdivovat z jakou elegancí zvládl tak prostý pohyb. Zavřel oči a zaposlouchal se do hlubokého barytonu jeho hlasu. Proč jen nemůže slyšet ten hlas každý den? Jaké by asi bylo kdyby muže svedl? Pousmál se nad tou myšlenkou. Ale to nešlo, protože on byl pojítko s jeho rodinou. To se nesmělo stát! Nechtěl mít cokoli společného s těmi lidmi! Raději se vrátil myšlenkami zpět k tomu okouzlujícímu muži. A začal si v duchu zpívat tu píseň.
 

 So insignificant, sleeping dormant deep inside of me,
Are you hiding away, lost, under the sewers,
Maybe flying high, in the clouds?
Perhaps you're happy without me...
So many seeds have been sown in the field,
And who could sprout up so blessedly,
If I had died I would have never felt sad at all,
You will not hear me say 'I'm sorry'
Where is the light, wonder if it's weeping somewhere?

 

 

 

 

Poznámka autora: Vím, že trvalo dlouho napsat tuto kapitolu a nerada bych vše svalovala na první dny střední školy. Polepším se. Co se povídky týče můžete čekat spíše děj než postelové scény, to říkám hned ze začátku. Znáte-li povídku Kámen manželství víte již jak zhruba tato povídka bude dál vypadat. Veškeré připomínky a dotazy prosím pište do komentářů, budu jen ráda.

 

hannibal soundtrack - Bach
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

sugoi!!!

(darknesska, 28. 10. 2008 13:31)

hai hai! Souhlasím s Ayasumi! je to moc moc dobře napsané!

...

(Ayasumi, 22. 9. 2008 19:36)

moc pěkné!!! jen tak dál!!!