Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vítězství s příchutí vlastní krve II.

3. 9. 2008
                    ,,Harry!Rychle! Nebo ti to ujede!“ křikl zrzek nebezpečně vykloněný z okýnka za což mu jeho vlastní matka před zraky veřejnosti nepřiměřeně vyhubovala. Však opatrnosti není nikdo dost a tato doba ji naučila být zvlášť opatrná. Její syn ovšem tyto obavy nesdílel. Jen se lehce zarděl nad pár pohrdavými úsměvy ze strany zmijozelských studentů.
 
                    ,,Hned jsem tam!“ odpověděl šťastně Harry. Vlepil mamce poslední pusu a vřítil se do vlaku mířícího do Bradavic. Nezapomněl zamávat rodičům držícím se v obětí. Tak jako každý rok i dnes šly vyprovodit svého milovaného syna a zároveň si připomenout ty kouzelné chvíle, kdy se spolu na tomto nástupišti poprvé setkaly.
 
                    ,,Člověče už sem si myslel, že to fakt nestihneš.“ zamumlal Ron, když si razil cestu k volnému kupé ve kterém na ně čekala Hermiona. Sotva si všimla, že někdo přišel a o knihy Tisíc základních přísad do lektvarů se odtrhla až když jí kdosi poklepal na rameno. ,,Ještě nejsme ani v Bradavicích a ty už si necháváš kolonizovat mozkové buňky tímhle svinstvem.“ bručel Ron nespokojeně.
                     ,,Abys věděl je to ohromně zajímavé! Například výtažek z-“
                     ,,Tak jo! Tak jo!“ mával zběsile rukama na znamení, že už zmlkne jen ať jim proboha nepředčítá celou bichli.
 
                     Zrzek si ulehčeně oddychl, když se dívka opět začetla do knihy. Přisedl si ke svému kamarádovi a začal se ho vyptávat na prázdniny, což bylo vcelku zbytečné, kdy dvě třetiny z nich prožili společně a o zbytku si povídali při oslavě Harryho narozenin. Když si zopakovali vše co už stejně dávno věděli, změnili téma na ,přežitích nudného dalšího ročníku‘. Pravda, sice Bradavice milovali, ale jejich status studentů jim výslovně přikazoval, že si musí stěžovat.
 
                      Při jejich cestě vlakem se nedělo nic zvláštního. Jako každý rok i tento podnikli tři V –vyrabovat, vybudit, vyzbrojit- za velké nelibosti ze strany Hermiony, která se ovšem jako správná kamarádka dívala jinam.. Neboli vyrabovat vozíček se sladkostmi s kterým jezdila postarší paní od kupé ke kupé, vypudit pár otravných prvňáků a vyzbrojit se žertovnými předměty, které přitáhl Ron od svých bratrů Freda a George, aby jejich zdejší pobyt byl alespoň trochu snesitelnější.
 
                     Harry si v duchu poznamenal, že musí Ronovi říct o pár vtípcích co se naučil od svého táty, ale to až později. Nebyl dobrý nápad se o něčem takovém zmiňovat před Hermionou stejně tak i před jeho vlastní maminkou. Kdyby se dozvěděla co všechno podniká její manžel se synem praštilo by to s ní. Potterových vtípků si užila vrchovatě za dob kdy oba studovali v Bradavicích. Byl téměř zázrak, že se přes to snesli a dokonce spolu začali chodit. Teď ovšem učil James i svého syna, jak přitáhnout maximum pozornosti, ale minimum sympatií.
 
                                                                 
***

 

 
                      Po pár hodinách konečně mohli spatřit vzdálená mihotající se světýlka ve vysokých oknech Bradavického hradu. V rychlosti se převlékli do hábitů, těšíc se na zahajovací slavnost. Při vystupování se pozdravili s Hybridem, který kolem sebe svolával prvňáky. Ten jim šťastně zamával. Potom Harry, Ron, Hermiona, Neville a Draco si nastoupili do kočárů a jeli vstříc jejich druhému domovu, Bradavicím.
 
                     Po tom co si opět zopakovali co všechno se dělo o prázdninách pro Nevilla a Neville jim zase vyložil co se přihodilo jemu, napadla Hermionu jedna věc. ,,Kluci? Co myslíte, že táhne ty kočáry? Ne, že by to nemohla být magie, ale nikdy jsem o kouzlu, které řídí vozy neslyšela. A navíc, to, jak se ty kočáry pohybují nebo jak čekají na žáky se podobá nějakým magickým tvorům. Třeba domácím skřítkům nebo tak.“
                  ,,Testrálové.“ prohodil Draco jako by to byla ta nejběžnější věc pod sluncem. Když na něj ovšem všichni pohlédli s otázkou v očích musel trošku změnit názor. ,,Testrál je v podstatě něco jako kůň, jen na kostech nemá svalstvo, ale rovnou kůži, která je zbarvena dočerna. Na zádech mí velká netopýří křídla. Nejsou to moc hezká zvířata, ale nebezpečná nejsou.“
 
                  ,,A jak to, že je vidíš a my ne?“ vybafl na blonďáka Ron. Ten jen zakroutil zamítavě hlavou.
                  ,,Já je nevidím. Vidět je může jen ten kdo viděl někoho umřít. Není tajemstvím, že Malfoyovi mají zálibu v černé magii a vše co se jí týče,“ pokrčil rameny ,,Něco jsem se od otce musel naučit.“ Obdaroval všechny úsměvem, když se na něj šokovaně dívali.
                  ,,Takže temná stvoření žijou v Bradavicích a ještě se jen tak motaj kolem studentů?“ optal se pobouřeně Ron.
                  ,,Vždyť nikomu nic nedělají. Vlastně jsou to docela milá stvoření.“ odpověděl klidně Draco. Hermiona ještě chtěla něco dodat, ale to už se kočár zastavil. Všichni v rychlosti vystoupili, aby si našli ta nejlepší místa. Draco se od skupinky oddělil u brány do Velké síně a šel se posadit k zmijozelskému stolu zatímco ostatní šli k nehelvítskému.
 
                  ,,Lidi? Vážně nejsou ty testové nebezpeční?“ ozval se z ničeho nic Neville. Byl tak trochu pobledlý. Rozmluva podivných tvorech mu asi neudělala moc dobře.
                  ,,Testrálové,“ opravilo ho Hermiona ,,Draco říkal, že jsou neškodní.“ podotkla nezaujatě.
                  ,,Já vím, ale stejně. Je ze Zmijozelu a jeho táta je Lucius Malfoy. A kdo kdy viděl hodný temný stvoření?“ nervózně se podíval na Harryho. Až teď mu došlo, že zmíňku o Dracově původu si měl raději nechat pro sebe. Sice to nebylo nikým přímo řečeno, ale každý tušil, že mezi těma dvěma to jiskří.
                   ,,Zkus mu věřit. Když se těch tvorů nebojí on, tak proč bychom měly my?“
 
                    Síň ztichla, když předstoupil profesor Brumbál, aby je přivítal na začátku školního roku. Rozřazování přineslo pár podivných individuí do řad Zmijozelu, ale to se ostatně dalo čekat. Jako každý rok i dnes byla atmosféra dech beroucí. Setkání přátel, kteří se přes prázdniny neviděly. Duchové vyprávějící o jejich podivném posmrtném životě strašící tak prvňáčky.
 
                    Bradavice byly, jako vždy, domovem pro každého kdo do těchto tajemných míst zavítal.
 
                                                                            
***
 
                    ,,Můj pane.“ vydechl mladík klekajíc si před muže sedícího v honosném křesle. Jeho rudé oči zazářily, když se před něj chlapec klekl. Nemusel ani nic říkat, aby pochopil, že dnešní večer chce jeho Mistr strávit v klidu, ničím a nikým nerušen, jen se svým oblíbeným mazlíčkem. Nemělo smysl odporovat a Danny ani odporovat nechtěl. Lichotilo mu, že právě on může být v jeho přítomnosti ba co víc, že Voldemort přímo jeho společnost dalo by se říci i vyhledává.