Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krev luny - 1. kapitola

19. 5. 2008
    ,,Dobrý večer Mistře! Rád Vás vidím.“ oslovil ho až s přílišnou formálností mladík. Stál u masivních dřevěných dveří skromně zařízené, avšak teplo a rodinou pohodu vyzařující knihovny. Na jedné straně krb a okolo něj postavená rudě polstrovaná křesla se stolem. Na druhé police s knihami i starými svitky. Na zemi červeno-černý koberec. Vlastně všechno v této místnosti bylo laděno do těchto barev, ale oheň v krbu ji propůjčoval zdáním že i zde v doupěti démonů pulzuje jakýsi život. Statný, plavovlasý muž sedící v křesle ani nevzhlédl od rozečtené knihy.


     ,,Dobrý večer. Proč tak strojeně? Copak se děje?“ optal se a dál klidně sledoval řádky knihy. 
,,Takhle by se přece měli chovat členi klanu, ne?“ trochu nervózně se usmál a přešlápl na místě. ,,Už budu hodný kluk.“ vybafl najednou trochu pyšně. 
Mistr se zarazil, i když to na něm nebylo znát, ale měl co dělat, aby mu nezačaly cukat koutky. Dál ovšem nehodlal brát chlapce na vědomí. Ten nevěděl co má dělat a tak prostě čekal dokud ho Mistr nějak neosloví.

 
     Po dvaceti minutách toho měl ovšem dost a znovu se odvážil ozvat. ,,Vy se na mě zlobíte?“ vysoukal ze sebe pomalu. Teprve teď se k němu upřely mistrovi blankytně modré oči. 
,,Měl bych snad?“ zaklapl knihu a pohodlněji se uvelebil v křesle. Rentgenoval ho pohledem. Určitě má něco za lubem.
 
     ,,Nic jsem neudělal.“  ošil se chlapec. 
,,To bych ti taky radil.“ řekl trochu ostřeji. 
,,Takže se zlobíte.“ chytil se hned s jistou radostí v hlase. 
,,Provokuješ?“ Už je to zase tady. Zas ty jeho hry.
,,To bych si nedovolil Mistře. Jen vy si myslíte, že provokuju, ale z mé strany to jako provokace myšleno není.“
,,Ovšem tím si nemohu být jist.“ 
,,To nemůžete.“ potvrdil docela klidně.
 
     Neměl zrovna náladu na slovíčkaření. ,,Neměl bys raději trénovat.“ věděl, že nemá rád, když ho o něčem poučuje nebo mu říká co má dělat. On protočil oči v sloup. 
,,Cvičil jsem.“ 
,,Tak mi to předveď.“ zvedl se z křesla, přešel ke dveřím a už chtěl sáhnout po klice, když ho chytil za zápěstí. 
,,Nechtěl byste dělat něco zajímavějšího?“ skoro škemral pohledem. Typický. Do boje se nehrne, ale svádět mě a hrát přiblblý hry, to jo. Chvíli přemýšlel, jestli ho nějak vytrestat, ale lepší by bylo se ho jednoduše zbavit. 
,,Když si nechceš zabojovat, tak běž dělat něco užitečného. Cvičit nebo-“ 
,,Dobře! Dobře! Už jdu.“ mával zběsile rukama, aby ho umlčel a pak urychleně zmizel z místnosti.
 
      Jak se zdá, už ví jak mě odehnat. Stejně si najdu nějakou oběť. Třeba Mendize nebo Dragena. Pravda ten sice nepatří do klanu. Je to koneckonců jeden z vysoce postavených upírů až z Velké Skrýše, ale o to by to bylo zajímavější…

   
Vstoupil do své komnaty, které vévodila velká postel, psací stůl a tuny knih poházené všude okolo nebo maximálně postavené v dvoumetrových komínech v rozích místnosti. Tomuhle se říká knihovna.
 
    Vyšel na balkon, roztáhl křídla a vznesl se do těžkého vodou prosyceného vzduchu. Usmál se. Měl rád déšť, ale nevýhoda byla, že jeho kožená netopýří křídla se nemohla namočit. Proto dnes zůstane s největší pravděpodobností ve městě pár mil od Skrýše.
 
     Po nějaké době se dostal na okraj města, kde přistál. Projde se až k hostinci v centru města a cestou si rovnou uloví nějakou tu večeři. Nebo možná i svou dnešní hračku. Šel kolem malých kamenných domů, které se po chvíli změnili v dvoupatrové hostince, knihovny a obchody. Lidé se pomalu uchylovaly do svých domovů, aby unikly dešti. Nedaleko bylo i tržiště, kde prodavači rychle sklízeli zboží. Samota, temnota, chladivé dešťové kapky, tak to mám rád…
    
     Hodiny na věži stojící na náměstí právě odbyly sedmou hodinu večerní. Konečně došel před stavení, které se od ostatních lišilo jen cedulí nad dveřmi hlásající ,,U Šenkýřky“. To jo jsou, ale podvody na zákaznících. Ještě nikdy tam neviděl žádnou servírku, ale je pravda, že si tam muži mohou vodit lehké dámy z ulice. Horní dvě patra mají pokoje jen pro takovéto výnosné návštěvníky.
 
     Udeřilo ho teplo v místnosti, smích, hlasité hlasy a bujará zábava. A hlavně to světlo. I když mu nějak nemohlo ublížit přece jen byl venku kde se už stmívalo a jeho oči byly citlivé na tyto vizuální změny. Usadil se do rohu místnosti a poručil si pivo. To tu měli opravdu dobré, i když neuhasilo jeho žízeň, alespoň pro chuťové pohárky to byl takový menší dáreček.
 
     Všiml si jak se po něm několik chlapů dívá, ale tomu nevěnoval pozornost. Už si zvykl, že si ho lidé prohlíží a soudí jestli je to doopravdy holka s nepříliš vyvinutou hrudí či kluk s andělskou tváří. I on si zde vyhlédl pár vyvolených, ale ty mu měli posloužit jinak než popřípadě on jim.      
      Pohled mu padl na plavovlasého mladíka sedícího se dvěma staršími muži typu dřevorubec. Ten hned jak na něj pohlédl se zas otočil a zapojil se do hovoru s těmi hromotluky. Že by jsem přece jen dnes měl zajímavější chvilku?, usměje se sám pro sebe. Pořád sleduje mladíka. Ten se po chvíli otočí jeho směrem. Opět se usměje a chlapec zkoprní. Nějakou dobu se ani jeden z nich nepohne. Černé oči s uličnickými plamínky propalují ty oříškově hnědé ve, kterých se občas zaleskne i strach. Převažuje tam však zvědavost.
 
      Pokyne hlavou, aby ho následoval, vstane, zaplatí a vyjde z hostince. Opře se o zeď vedle dveří a chvíli čeká než se objeví jeho oběť. Dnes má doopravdy štěstí. Takový kouzelný mladík. S tím si dnes vyhraje.
 
     ,,Jak se jmenuješ?“ promluví, když mladík skoro vyrazí ze dveří. Překvapeně se na něj otočí. 
,,Menrich.“ pípne a neví co dělat dál. 
,,Brian.“ podá mu s úsměvem ruku. Nemá cenu lhát. Stejně se nedožije rána tak proč by se měl namáhat s vymýšlením jména.
 
      Potřesou si a Brian se znovu ozve jako první, i když to prohodí jen tak mimochodem. ,,Už přestalo pršet.“ dívá se na temné mraky přes, které jde občas zahlédnout již noční oblohu. 
,,Nepůjdem se projít?“ otočí se na něj a aniž by čekal na odpověď rovnou vyrazí přes náměstí. Menrichovi nezbude nic jiného než jít za ním.
 
     ,,Ty toho moc nenamluvíš viď?“ aniž by se na něj podíval, usměje se, ale dává si pozor, aby mu nebyly vidět tesáky. 
,,Sotva můžu mluvit, když nevím co bych měl říkat.“ odpoví. 
,,Řekni mi to co říkáš svým přátelům. Nebo lidem kolem sebe.“ pokrčí rameny a dál je vede opuštěnými ulicemi. 
,,Mluvíte tak zvláštně.“ zakuňká mu za zády. 
,,Zvláštně? Proč zvláštně?“ ,
,Nevím. Jste zvláštní. Ale…“ nedokončí a nevědomky se začervená. 
,,Ale líbí se ti to.“ dopoví za něj s úsměvem na rtech. Ten na to nic neřekne.
 
      Projdou okolo domů dlouhou, úzkou uličkou. Vypadá to tu strašidelně. Ztrouchnivělé, dřevěné stěny domů. Z okapů se snášejí kapičky připomínající nedávný déšť. Ale ani to nezahnalo těch několik krys co jim tu a tam procupitají pod nohama.
    
     ,,Ehm, Briane? Kam to vlastně jdeme?“ mladík se zachvěje zimou. Dýchne si do dlaní a protře si je, moc to ale nepomáhá. 
,,To je překvapení.“ sice mu nemůže vidět do tváře, přesto pozná, že se usmívá. To ho rozechvěje ještě víc. Myslel si, že si dnes v noci užije. Sice to nedělá moc často, ale když se objeví tak zajímavý kluk v jeho blízkosti, musí této šance využít. Ví moc dobře, jak je přitažlivý a nikdy neodmítal fakt, že se mu líbí muži. A těch, kteří ho chtěli bylo požehnaně. Vlastně jich bylo tolik, že si začal vybírat koho by chtěl a koho ne. Líbilo se mu, že je dokáže poblouznit, ovládnout. Ale teď se zdá, že někdo poblouznil jeho a on je opět tím nezkušeným mladíčkem z ulice.
 
       Chlapec před ním najednou zastavil. Sám byl zabrán do svých myšlenek natolik, že ani nevnímal kde jsou. Až teď mu došlo, že jsou u lesa jen kousek od města. Hlavou mu problesklo vzpomínka na časy kdy mu babička říkala ať nechodí do toho lesa, že v něm prý žijí strašlivá stvoření, která zabijí vše živé. Prý jsou to odporné lidské bytosti s šedou kůži ze, které odpadávají kusy masa. Zatřásl hlavou, aby se zbavil těch myšlenek a možná i strachu, který v něm pomalu vzrůstal.
 
       ,,Neboj se. Tady ti nic neublíží.“ otočil se na něj Brian. Vztáhl k němu pomalu ruku a pohladil ho po líci. Zářivě se na něj usmál, když mu odpověděl přivřením očí a smyslném pootevřením rtů. Jeho úsměv se ještě prohloubil, přičemž odhalil své dlouhé tesáky, ale v tom úsměvu bylo něco tajemného. Chlapec sebou trhl, když ho pevně popadl za ramena a přirazil ho ke stromu. Oči, které před malou chvílí byli zastřeny touhou nyní byly doširoka otevřeny čirou hrůzou. Strachy se nemohl pohnout ani tehdy, když se začal sklánět k jeho krku.
 

                          anime_guy23-1.jpg picture by YamatoHaruhi

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kated

(www.kagome-sora.blog.cz, 28. 3. 2010 20:46)

děěěěěěěěěěěěkuju :-)

Sedí a čumí

(Keiro, 7. 10. 2008 19:40)

takhle to utnout?! Co to je toto? Jdu okamžitě na další díl, protože jsem zvědavá jestli ho fakt zakousne. *raf* XD

Jinak moc hezký a jméno Brian. Po jistém zjištění jsem na něm totálně závislá. >-<

vyviji

(kat, 11. 6. 2008 10:18)

se to hodne slibne a nejc se mi libila tahle veta
Samota, temnota, chladivé dešťové kapky, tak to mám rád…
Mc hezky napsane a jsem zvedava na dalsi dil a hlavne je to upirech.. chjooo

hustýýýý

(darknesska, 20. 5. 2008 18:23)

XD sugoiii!!! Yamato - hime!!!!!!!! Tak zase začínám ujíždět na tvých nádhrných povídkách... To je už horší jak heroin! XD

Ano...

(Fussi-chan, 20. 5. 2008 15:52)

Definitivne přecházím na blonďáky... První byl Soubi a přibývají další a další... XD Toho už se nezbavím XD Dlouhovlasí bloňďáci!!!! XD
A je to krásný... upírci!!! Temná romantika XD
Těším se na další díek!

Pro Mononoke-san, YuRi-HiUr

(Yamato, 19. 5. 2008 22:44)

Myslela jsem celkově...
Pokud by měl někdo zájem spřátelit...
=)
YuRi-HiUr: Děkuji, jsem ráda, že se líbí :-)

Pekný začiatok.

(Mononoke, 19. 5. 2008 22:41)

Naznačuje, kto bude Master a kto Pet.

P.S. Yamato, odkaz na http://www.shounen-ai-povidky.estranky.cz/clanky/cyklus-ps_hleda-se-panicek_/3-dil-z-cyklu-ps_hleda-se-panicek_ je pre Hime ako pre Ami alebo platí pre Mononoke Hime?

BOMBA

(YuRi-HiUr, 19. 5. 2008 19:51)

no to je naprosto DOKONALÍ DDDDDÁÁÁÁÁÁÁLLLLLLLL!!!!