Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ďáblovi andělé - 2. kapitola

20. 5. 2008

Marcus přešel přes osamělé náměstí až k fontáně, která čeřila hladinu a tichou hudbou uklidňovala všechny, kdo se do její písně zaposlouchali.
Nově příchozí ji však neslyšel. Nemohl. Jeho hlavou vířily myšlenky, které mu nedovolovaly vnímat nic jiného. Strach. Je to zvláštní pocit. Dokáže zkrotit i takovou stvůru jako je on a kvůli němu je Marcus ochoten podvolit se dokonce i člověku. Tedy pokud osoba, která ten vzkaz psala, ovšem byl člověk.

Z myšlenek ho vytrhl neznámý, ledově klidný hlas: „Přišel jsi. Jsem potěšen. Myslel jsem si, že jakmile se dozvíš, že je tvůj Pán zajat, utečeš pryč. Na svobodu.“
Marcus se otočil a viděl, jak ho muž naproti němu propaluje pohledem.
„Jak je Lianovi a co mám udělat, abyste ho propustil?“zeptal se Marcus téměř nepřítomným hlasem a kamennou tváří.
„Je v pořádku. Prozatím pobývá v mém sídle a je zahrnut přepychem. A tak tomu bude do té doby, dokud mě budeš na slovo poslouchat.“
Marcus neměl jinou možnost než odpovědět: „Jak si přejete.“

 Ten muž ho odvedl do nějakého rozlehlého sídla, které bylo postaveno v barokním stylu. Všude samí andělíčci a všechno na Marcusův vkus až moc přeplácané. Drahý, zlacený nábytek, křišťálové lustry, perské koberce...
Ale z čeho se mu dělalo doopravdy špatně, byli ti obyvatelé paláce. Vodili s sebou lidi, jako by to byli jejich domácí mazlíčci. Však jimi také byli. Uvázaní na zlatém řetězu, na sobě nic než několik náramku a jeden kus látky, které se ani nedalo říkat oblečení. To proto aby ostatní démoni viděli, jak mají nádherné hračky.
I když Marcusovi to mohlo být jedno - on přece lidi zabíjel.
 
 Došli až do velkého pokoje. Byla v něm postel s rudým povlečením. Nábytek samozřejmě zlacený, který pokrývaly desítky svíček. Závěsy zatažené.
Takže se s ním prostě jen vyspím., došlo Marcusovi celkem rychle.
„Jsi jistě unavený. Prosím, udělej si pohodlí,“ s těmi slovy Michael zmizel.

   „Vypadá to, že se dobrovolně stane mým mazlíčkem,“ prohodil klidně Michael ke svému zajatci a usrkl ze své sklenky.
„Mazlíčkem? A já myslel, že pro tebe znamená něco víc,“ odpověděl Lian a rozhlížel se po obrovské místnosti plné zbohatlíků a jejich živých hraček.

„Koho pak to tu máme? Liane, rád tě vidím po takové době!“ přišel k nim vysoký blonďatý muž s kamennou tváří a nic neříkajícím pohledem si je měřil.
V rukou měl řetěz připevněný až k obojku svého lidského společníka, který vypadal divoce. „I já tebe.“ odvětil Lian s tonem, který říkal pravý opak.
„Slyšel jsem, že nemáš žádného miláčka. Je to pravda?“
Michaelovi se na tváři objevil náznak úsměvu.
„Ano, to je pravda, Rafaeli.“
„Pokud tedy dovolíš, půjčím ti svého. Přeci jen přátelé si mají pomáhat! A nemít  v této společnosti lidský doprovod je tak podřadné... Navíc já jich tu mám víc,“ v jeho očích byl výsměch.
Ochotně podal Lianovi řetěz. Jeho mazlíček se ale začal vzpírat. Nejspíš ještě neprošel výcvikem...
„Jsi velice laskav, Rafaeli, ale pokud se bude chovat takto, nejspíš ti ho vrátím v kusech.“ vyslovil Lian povýšeně a kdyby pohled zabíjel, Rafael by byl už na cestě do pekel.

Do toho už se vmísil Michael, který až do té doby pobaveně pozoroval jejich debatu: „Liane pokud nechceš tohoto, klidně si vyber jiného,“ a ukázal na menší podium, které bylo na protější straně místnosti.
Byli na něm ženy, muži i děti. Dívali se vyděšenými pohledy kolem sebe. Matky drželi své děti a muži své ženy. Nejspíš už tušili, co je čeká.

„Právě je dovezli. Sice nejsou vycvičení, ale věřím, že ty bys zvládl kteréhokoliv z nich. No a teď, pokud mě pánové omluvíte, jdu se věnovat svému novému miláčkovi,“ Michael hodil po Lianovi vítězný úsměv a odešel.
Jeho vězeň ho propaloval pohledem, dokud mu nezmizel z dohledu, ale věděl, že proti němu momentálně nic nezmůže...

Marcus se opíral o stěnu a přemýšlel, co se s ním bude v nadcházejících dnech dít. I když ho ten muž ujistil, že je Lian v pořádku, nemohl si tím být stoprocentně jistý. Ani nemusel být ve stejném sídle. Možná je dokonce mrtvý. Tak dost! Lian se o sebe umí postarat!  Je mnohem silnější než jsi ty! Měl bys v něj věřit!  napomenul se, přesto si však nebyl jist, jestli je všechno tak, jak by mělo být. Ten cizinec, který ho sem přivedl, je pravděpodobně mnohokrát silnější než on sám. Mohl by se pokusit ho zabít, ale to by mohlo ohrozit Lianův život...
Tihle chlapi bejvaj nebezpečný - nikdy nemůžeš vědět, jakou past ti nachystaj. A Lian by moh šeredně doplatit na následky mýho neuváženýho počínání. Prozatím ještě počkám. Skousnu pár nocí a potom, co se pořádně seznámím se situací, zasáhnu..., pomyslel si.
 Zaposlouchal se do zvuků noci. Byl nádherný úplněk. Slyšel hrát hudbu z tanečního sálu a cvrčky, kteří zpívali svou tichou píseň do tmy prozářené paprsky tekutého stříbra. Naskytl se mu nádherný pohled na udržovanou zahradu. Bludiště z živého plotu, obrovskou fontánu, malé jezírko na, kterém rostly lekníny. Voda házela namodralé odlesky v záři měsíce. Alespoň něco je v tomto sídle krásné.
Dveře se otevřely a v nich se objevil ten muž. Snad náznak upřímného úsměvu či posměchu se objevil v jeho tváři, ale jisté bylo, že v očích mu tančily veselé plamínky.
„Tak, milý Marcusi... Musím říct, že se těším na chvíle strávené s tebou. Prosím, posaď se,“ ukázal ke dvou odporně vyzdobeným křeslům.
Mladík poslechl a pomalu došel až ke křeslům, kde si do jednoho sedl a čekal co se dál bude dít.
„Ještě jsem se ti nepředstavil. Omluv mě, prosím. Jsem Michael. Prostě jen Michael...“
Další jeho úsměv. A další imaginární nůž trčící z jeho hrudi. Marcus ho už potřetí během chvíle ve své mysli zabíjel a sliboval mu další, ještě bolestnější smrt, jestli se k němu bude chovat jako ke svému nejlepšímu příteli. Raději by byl spoután v okovech a trpěl, než aby se k němu jeho věznitel choval takto.
Michael zatím přešel ke skříňce z níž vytáhl dvě skleňky a značkovou Whisky. Jak originální! Marcus protočil panenky. Ještě mne ten ksindl bude nalejvat, abych byl povolnější! Další bolestivá smrt na seznamu.
Michael nalil do obou sklenic a jednu mu podal. Marcus si ji vzal bez jakéhokoli zaujetí.
„Jsi opravdu překrásné stvoření.“ řekl Michael.
V očích měl pořád plamínky. K nim přibylo zaujetí, zvědavost a - snad se to ale Marcusovi jen zdálo - i trochu touhy. To by byla smrt otrávením. Nejlépe nějakej jed způsobující velký utrpení... Představoval si, jak jeho věznitel křičí bolestí, přičemž do sebe kopl celou sklenici.
„Škoda, že o tobě nemůžu říct totéž,“ neudržel se Marcus.
Michael se opět pobaveně usmál: „To se brzy změní, věř mi. Brzy budeš žadonit abych se tě dotýkal, laskal tvou nádhernou pokožku,“ zvedl se, přešel k Marcusovi a klekl si před něj, „líbal tvé plné, karmínové rty, z nichž budou vycházet výkřiky slasti,“ Marcus byl tak zaražen jeho řečmi, že si ani nevšiml jak mu Michael jemně roztahuje stehna, aby měl lepší přístup a pohodlí, „a vyznání, které bys nikdy nikomu neřekl. Naučím tě milovat a sám budeš milován. Udělám pro tebe cokoli...“ 
Bylo to tak rychlé. Než se Marcus vzpamatoval, cítil na svých rtech podivné vlhko a teplo. Byl to jiný polibek než ty, které prožil v minulosti. Tenhle byl ... tak ... zvláštní. Nevěděl, jak to nazvat. Plný pocitů, vášně, touhy...
Něco v Marcusovi se zlomilo. Jakoby to najednou chtěl. Chtěl Michaela. Chtěl poznat ten nový, dosud nepoznaný pocit...
A tak začal oplácet jeho polibky se stejným zaujetím jako Michael.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

uch-och

(Shinigami, 12. 6. 2008 11:55)

bože, bože, už sa nemožem dočkať... okamžite sa vrhám na pokračovanie!!! je to naozaj super... ale ked to takto ukončíš... je to kruté...

souhlas s YH!

(Nex, 28. 5. 2008 0:53)

Taková zákeřnost! XDXDXD

no teda

(YuRi-HiUr, 21. 5. 2008 21:13)

jak si dovoluješ takhe to ukončit taková surovost!!!!rychle dál já nemužu napětím pát (sem hrozná)

Jajky!!!

(Fussi-chan, 20. 5. 2008 15:32)

To vypadá na další slibně se vyvýjející příběh!!!! Píšeš vážně krásně... Poutavě... Jé XD já se těším na pokračování!!!
A Lian je mi nehorázně sympatickej... netuším proč... XD